Našla jsem zajímavý článek v Čínské encyklopedii o tom

Jak se čínské hedvábnictví dostalo na západ

Dle legendy moruše potřebné k pěstování bource morušového a používání hedvábí, pochází z doby před pěti tisíci lety od konkubíny Žlutého císaře, která naučila lid dovednosti hedvábnictví. Již na jiaguwenech (věštebných kostech popsaných prvními znaky) se vyskytují znaky pro bource morušového, moruše, hedvábí a hedvábnou niť atd. a to jen potvrzuje, že již ve velmi dávné historii Číny si lidé osvojili pěstování moruší, chov bource a výrobu hedvábí.

Po Zhang Qianových výpravách na západ za dynastie Han se čínské hedvábí zprostředkovaně dostalo až do Evropy. Když Evropané spatřili toto měkké, jemné a úžasné hedvábné sukno, tak jej považovali za poklad a soupeřili o jeho získání. Říká se, že César si jednoho dne oblékl hedvábné roucho a vydal se podívat na divadlo, svým vzezřením vyvolal doslova senzaci. Když se Kolumbus vydal na cesty, tak svým námořníkům slíbil, že kdo jako první uzří novou zemi, tak obdrží hedvábný oblek. Cena hedvábí se vyvažovala zlatem, během římského impéria byly ceny dováženého hedvábí obzvlášť vysoké, což způsoboval deficit. Ten dokonce vedl k nařízení senátu, které zakazovalo prodej hedvábí a které se vztahovalo i na nošení hedvábných obleků. Díky silnému protestu bohatých vrstev které milovaly hedvábí byl tento zákaz nakonec v Římě zrušen.

Na počátku Evropané netušili, že čínské hedvábí se vyrábí z kokonů bource morušového. Domnívali se, že hedvábí se získává z vláken stromů, poté že se máčí a vyčesává až se získá hedvábné vlákno. Avšak hedvábí se získávalo ze zámotků bource morušového. Evropané tak neváhali vynaložit jakoukoliv cenu na to, aby získali vědomosti o výrobě hedvábí.

V šestém století tak římský císař pověřil jednoho mnicha, aby se vydal do Číny coby misionář a uloupil informace o výrobě hedvábí. Tento misionář se poté dostal do provincie Yunnan, kde si osvojil si výrobu hedvábí. Vše začíná zasazení moruší, týdenní inkubaci vajíček larev v teplém prostředí, ze kterých se na jaře vylíhnou larvy, poté se mladé larvičky vyndají a krmí se morušovým listím, nakonec se zamotají do kokonů a pak až lze teprve získat hedvábné vlákno. Misionář poté, co zjistil celý postup ukradl pár larev a morušových semínek a vydal se zpět do vlasti za odměnou. Co se ale nestalo, misionář pomíchal semínka moruší a vajíčka larviček bource, vajíčka pak zasadil do země a semínka zabalil do starého oblečení, výsledek se samozřejmě nedostavil. Poté se římský císař znovu rozhodl vyslat dva prohnané misionáře, aby pod pláštíkem šíření víry ukradli technologii zpracování hedvábí. Tito dva mniši obdrželi lekce jak pěstovat moruše a inkubovat vajíčka a nakonec vajíčka a semínka ukryli do dutiny ve vycházkové holi a odnesli do Říma. Čínské hedvábnické umění bylo takto vyneseno na západ.

O tom, jak se hedvábnictví dostalo za hranice Číny existuje ještě jedno vyprávění. To pochází z pera buddhistického mnicha Xuan Zanga a objevuje se v jeho díle „Zápisky o velké říši Tangů.“ V knize se píše, jak na čínském západě ležel státeček jménem Qusadan, který usiloval o získání technologie výroby hedvábí. A tak se obrátil na Východní stát (vědci se domnívají že by mohlo jít o Severní Wei 386-534) s prosbou o tuto technologii. Ten však odmítl a ještě více zpřísnil kontrolu nad larvami a morušovými semínky. Král Qusadanu, když zjistil , že s prosbou nepochodí, tak vymyslel jiný způsob. Aby posílil přátelství mezi státy, tak navrhl stvrdit vztahy států manželstvím. A to se mu podařilo. Předtím než si odvedl svou nadcházející manželku do Qusadanu, tak za ní vyslal svého tajného zmocněnce, který měl za úkol přesvědčit princeznu, aby nějak propašovala semínka moruší a larvičky bource. Princezna vyhověla prosbě krále Qusadanu, a když opouštěla Východní stát tak si larvičky a semínka ukryla do své čapky. Když pak opouštěla svou zemi, tak ji bylo strážci prohledáno šatstvo, na čapku na princeznině hlavě si však šáhnout nedovolili. A tak se larvičky a semínka dostaly do Qusadanu a poté i dál na západ.

Zápisky mnicha Xuan Zanga byly nakonec potvrzeny Angličanem maďarského původu, Aurelem Steinem, který v provincii Xin jiang na západě Číny objevil starodávnou desku, na které byl ve středu znázorněn tento motiv. Konkrétně je zde žena ve velmi nákladném rouchu, která má na hlavě čapku. Vedle ní jdou dva strážci a za ní služebná, která prstem pravé ruky ukazuje na čapku. Právě tato žena byla onou princeznou, díky které se hedvábnictví dostalo na západ.

Zní to jako pohádka, ale takhle nějak to určitě muselo být.

Od 7. století se hedvábnictví rozvíjí hlavně v Byzanci. Díky obchodu s Araby se hedvábí rozšiřuje i na jih. Definitivně se rozvíjí jeho výroba během křížových válek, kdy křižáci (za pomoci Benátčanů) po vyplenění Konstantinopole přivezli s sebou i chov bource. Díky Benátčanům se hedvábí rozšířilo po celé jižní Evropě. Na severu (např. Polsko) se potýkalo s problémy kvůli nedostatku přirozené potravy motýla - moruše bílé (Morus alba).

To mne opravdu mrzí, že se u nás se moruším nedaří, mohla bych si třeba i pěstovat hedvábí doma. Měla jsem příležitost si všechno kolem procesu získávání hedvábí důkladně nastudovat za svého pobytu ve Střední Asii. Jsem do hloubi duše přesvědčená, že tam někde musela ležet ona dávná země, jejíž důvtipný vládce se pro hedvábí oženil.