Hedvábí na tenhle kostýmek jsem koupila v Taškentu nedlouho po svém příjezdu. Bylo to  na prodejní výstavě s názvem Silk and Spices.  Jednou do roka jsou ti nejlepší drobní řemeslníci z celé země pozváni do hlavního města, aby nabídli a prodali své výrobky. Vrcholem výstavy je zábavný program a udílení cen. Sejdou se tam opravdoví mistři keramiky, nožířství, tkaní a barvení ikatu a výšivek. Byla tam spousta koberců, šperků, šáliček a úplné hromady hedvábí a já byla výstavou okouzlena. To byly úplně jiné věci, než se kterými jsem se setkala v obchodě nebo na běžném tržišti a já nevěděla odkud začít.

Ale kdo to má spočítat - kolik látky koupit, když nevím co z ní bude. Každý balík má jinou šíři a látky tkané na ručních stavech jsou úzké - naměřila jsem šíře  37, 45, 54, 59, 75cm a v jedné roli je cca 32 metrů.  Všechny ty věci byly tak krásné, že jsem nevěděla co dřív. A také jsem velmi rychle pochopila, že pokud zaváhám a to co se mi líbí, nekoupím, tak už to nikdy podruhé nepotkám. Neměla jsem moc času – můj muž moc dobře věděl, proč jsme tam jeli až na poslední chvíli – ale přesto jsem koupila několik kusů hedvábí.

A když už jsem měla krásně hrubé hedvábí, bylo třeba vymyslet, co z něj bude. Zrovna v té době se mi podařilo si vypůjčit knihu o Zlaté Bucharské výšivce a s velkým nadšením jsem ji studovala. Měla jsem hlavu plnou všech těch úžasných vyšívaných čapanů Bucharského emira (čapan je dlouhý mužský kabát většinou ze sametu, bohatě vyšívaný zlatem nebo z typické pruhované uzbecké látky Becasan). Bylo úplně jasné, že když už konečně mám ručně tkanou uzbeckou látku, tak by se na ní měly objevit i typické uzbecké motivy. Jen jsem váhala jak náměty z klasické výšivky zlatou nitkou uplatnit na oblečení, které bych mohla běžně obléknout. Formu čapanu jsem zavrhla hned jako nepoužitelnou a raději přemýšlela o nějakém kostýmku a vybírala motivy, které na něj namaluji. Inspirovala jsem se vzorem Butador a ústředním motivem měl být kruh s ornamenty, který by šel zvýraznit obšitím. Bylo tedy třeba vzory nejprve namalovat (a to nebylo na hrubém hedvábí zrovna jednoduché) a potom teprve se mohlo šít.

Jedna známá mi doporučila švadlenu, která prý šije modely na přehlídky a já byla zvědavá jaká bude. Švadlena Saša byla nejen moc sympatická, ale k tomu se ještě ukázalo se, že má hlavu na myšlení, protože jsem jí ani moc nemusela vysvětlovat, co chci a jak si to představuju a kde by ty malované ornamenty měly být. Dohodly jsme se velmi rychle na  poloprošívaném kabátku, aby malůvky prošitím získaly plastičnost. Sukně je celá podšívkovaná a má rozparek schovaný pod volnou přední částí sukně (velmi praktické). Všechno se to muselo ještě dovymýšlet za pochodu, ale já byla nadšená, protože bylo jasné, že s touhle paní by mohla být zajímavá ( i když ne zrovna levná)spolupráce.

A také byla. Jejíma rukama prošla značná část nových věcí, kterými jsem si za svého pobytu v Uzbekistánu poněkud přeplnila skříň.