Pokud člověk přijede domů vždycky jen na pár dní, odehrává se sice všechno v poklusu, ale já si vždycky našla příležitost nadýchat se té správné atmosféry a alespoň proběhnout Starým Městem. Na začátku Kaprovy ulice jsem narazila na obchod s přírodními látkami. Vešla jsem dovnitř a rázem jsem zapomněla, že spěchám. Bavlna, vlna a hlavně hedvábí tenoučké a hladké jako pavučinka a také hrubé a drsné plné nopků a uzlíčků, jedna látka krásnější než druhá. Chodila jsem kolem a nemohla se vynadívat, jaké může být hedvábí různé, a hned jsem věděla, že odtud prostě nemohu odejít s prázdnou. Začala jsem vybírat –tuhle, tuhle, … tuhle prostě musím mít, tahle je nádherná. Tak dost, takhle to tedy nepůjde, musím to vzít naopak – tak tedy tuhle zatím ne, tu si nechám na příště…

Byla to těžká volba a při odchodu lehká peněženka. Nesla jsem si domů matně lesklé tmavě zelené hrubé hedvábí s bílou nitkou a přemýšlela, co z něj bude. Látka je sama o sobě výrazná a chtěla bych aby hrubé nitky šly směrem dolů a to bude problém, protože správně by měly jít silné napříč a slabé podél aby se minimalizovalo nebezpečí posunu vláken ve vazbě. No, ale kdyby se ty nejvíc namáhané části podlepily slabým vliselinem, tak by to nemuselo být tak hrozné.

Nakonec vznikl úplně hladký kostýmek se skrytým zapínáním, aby nic nerušilo hru vláken – jednou podél, jednou napříč. Kostýmek nosím pokud možno zapnutý, doplněný některou ze svých milovaných stříbrných broží, po kterých s oblibou pátrám v pražských starožitnictvích a vetešnictvích.