Světle zelené, mírně měňavé indické hedvábí s hrubší nitkou jsem objevila kdysi dávno v jednom zapadlém krámku v Praze v době,  kdy se taková věc objevila opravdu jen zřídka  a já jsem neodolala koupit ten poslední zbyteček co ještě měli.

Když nastala vhodná doba ho vytáhnout ze zásob, představovala jsem si, že z něj bude komplet úzké sukně a blůzy s knoflíky na zádech v retro stylu. Jenže když jsem s malůvkou dorazila do „Centra Mody“ nastalo velké přemlouvání, že to ne, a tak ne, a že to není vůbec in a že se to musí podložit a že se to bude mačkat a že se to moc třepí a budou se roztahovat vlákna, prostě se jim do toho nechtělo. Nakonec jsem si prosadila alespoň jednoduché rozšířené šaty s trochu záludným nenápadným průstřihem na předním díle. K šatům obvykle nosím bílo-zelené korálky z Jablonexu, které si moje tchýně zakoupila před padesáti lety – jak je vidět - nestárnou.

Pamatuji se, že poprvé jsem nové šaty oblékla na garden party a to přeci chtělo klobouček. Vznikla tenkrát první šálka „do barvy“, kterou jsem použila jako stuhu na klobouk a také první kravata pro manžela abychom k sobě ladili.

Ovšem moje něžné barevné „žertování“ tenkrát zcela zaniklo vedle jedné, ne už tak úplně mladé dívky, která si na odpoledne oblékla vcelku upjaté večerní šaty s kovovými částečkami. To by nebylo nic tak zvláštního, kdyby ovšem sluníčko klonící se k západu nevytvořilo zvláštní světelné podmínky, které způsobily, že se milé šaty staly velmi průhlednými - prostě zmizely. Pokud se někdo díval proti světlu, tak bylo všechno v pořádku, ale pokud se díval po světle, tak se dívka procházela oděta pouze ve sporé kalhotky. Budiž ovšem řečeno na její obranu, že ona jistě o tomto efektu neměla ani potuchy. Trvalo hodně dlouho, než ji na to nějaká dobrá duše upozornila.