Na Taškentském starém trhu zvaném Čor SU – což znamená čtyři cesty, jsem v jednom zastrčeném koutě narazila na zastrčený krámek se vším možným  i nemožným. Úplně v koutě se krčila i  hromádka kousků látek. V těchto zemích odedávna panoval zvyk dávat nevěstě při svatbě jako dárek látku na šaty a protože hostů bylo vždycky hodně, tak těch mnoho těch kousků látek zůstalo nevyužito a majitel krámku je bral nyní do prodeje. Měla jsem tedy možnost se při svých návštěvách seznámit s dlouholetou produkcí sovětských továren na výrobu hedvábí. Některé látky sice nebyly nejkvalitnější, na jiných bylo znát, že jako dárek odkolovaly už hodně svateb, ale i tak se dalo něco vybrat.

Ostře černobílé puntíkové hedvábí mi hned padlo do oka, už jenom proto, že ho bylo poměrně těžké přehlédnout. Hned po cestě domů s balíčkem pod paží jsem už v duchu zuřivé bílé puntíky vybarvovala a postupně jsem zase ty varianty zavrhovala, protože dáma v mém věku by se měla oblékat decentně.

Lehký taft si přímo říkal o skládanou širokou sukni, jenže jak to zařídit aby ta sukně nepřidávala kila? Žádný problém – látku mohu natónovat tak aby v pase a na bocích byly šaty tmavší a v horní a dolní části světlejší. Pohrála jsem si s tóny čokoládově hnědé od tmavé až do krémové. Barvit bylo nutné jednotlivé nastříhané díly všechny najednou, aby byl zachovaný stejný odstín.

Šaty mají široká nabíraná ramínka kryjící ramena a dlouhý pásek, který se zavazuje vepředu na mašli. Přes šaty mám i lehký kabátek s hodinkovým rukávem a šálovým límcem z tónovaného hedvábí.