Při návštěvě Turkmenistánu jsem prostě neodolala koupi starého vyšívaného chalátu z turkmenského hedvábí. Ženy takové chaláty nosily přehozené přes hlavu, rukávy volně splývaly po zádech a přes obličej se ještě ve třicátých letech nosila hustá síť z koňských žíní, a tak se u tohoto kusu oděvu postupně vyvinul zvláštní střih, rukávy jaksi zhubly a zmizely průramky, takže se chalát nedá normálně obléknout. Chalát zůstal jako součást národního kroje a byl tradičně zdobený jemnou ruční typicky turkménskou výšivkou. Ten můj, pracně usmlouvaný na trhu Tolkuchka v Ashchabadu byl z černého hedvábného ketane s jemným nádechem dozelena a i když nebyl zase tak moc starý - možná 50,60 let - výšivka byla jemná a hlavně byl v obdivuhodně dobrém stavu.

Dlouho jsem nad ním koumala, jak ho předělat, aby výšivka zůstala celá. Nakonec jsme se do toho se švadlenou Sašou přeci jenom pustily a vzaly nůžky do ruky a jako první ustřihly ony pseudorukávy. Chudák švadlena, něco takového asi ještě nezažila a možná o tom bude vypravovat ještě vnoučatům, protože jsem ji přiměla zapomenout na všechna krejčovská pravidla. Začala tím, že srovnala délku a výšivky na přední části a přišpendlila to přímo na mne v oblasti boků, a pak jsme postupovaly směrem vzhůru, stříhala a dělala záševky v místech kde se vůbec nedělají, tak aby se kabátek vytvaroval. Celý kabátek bylo třeba zkrátit a tak jsme z vyšívaného okraje, který byl původně kolem hlavy, vytvořily něco jako límec splývající po zádech. Ani šití nebylo jen tak, protože celý chalát byl šit ručně nejdřív z hedvábí, potom přidali bavlněnou květovanou podšívku, kterou pěkně prošili s hedvábím dohromady a teprve pak se vyšívalo. Saša nejdřív zkoušela sešívat všechny vrstvy dohromady, ale zdálo se jí to tvrdé a nepoddajné a profesionální hrdost jí přinutila to zase rozpárat, porozpárat i prošívání a sešít jednotlivé vrstvy zvlášť pěkně ručně a obnovit i původní prošívání. Práce jako na kostele ovšem výsledek je úplná pohádka.

Jakmile byl kabátek hotový, tak jsem pochopitelně neodolala a oblékla si ho na recepci. Trochu jsem se obávala, že je výšivka příliš divoká a příliš turkménská a každý to pozná, ale zbytečně jsem se obávala. Turkménský velvyslanec vysoce ocenil turkménský nádech mého českého modelu a zcela správně původ identifikovala jen Nataša Musina, erudovaný historik umění. Ovšem obdivovali ho všichni a je třeba říci, že právem protože je opravdu velmi krásný.

Myslím že by byla spokojena i ta rozezlená paní z trhu v Ašchabádu, která se na mne tenkrát tolik osopila - na co že si takovou věc kupuju a že nectím tradice. Vzpomínám si, jak mi tenkrát hodily babky na trhu tenhle chalát přes hlavu a jak se nepokrytě bavily jakou mám šlehu, jenže mně to nevadilo, protože jsem už tenkrát naprosto jasně věděla, že to nějak předělat půjde a že to bude úžasné.