Moje první návštěva  Indie začala v Goa, bývalé portugalské provincii. Úplně chápu, že se odtamtud Portugalcům v roce 1950 nechtělo, je tam prostě nádherně – nekonečné písečné pláže, azurové moře a neuvěřitelné západy slunce. Bydleli jsme tam pár dní v malém domku přímo na pláži a potřebovali jen plavky a někdy ani ty ne...prostě bylo to jako sen.

Jednou za týden se večer koná trh a to je velká událost. V šedesátých letech tam přišla spousta Hippie – květinových dětí a nějak tam zůstali a také nějak zestárli, ale Hippie zůstali, takže na trhu potkáte dědečky a babičky s vnoučaty a všichni mají květiny ve vlasech a spoustou korálků a všichni jsou úplně happy.

Nemohla jsem se dočkat až uvidím nějaké indické hedvábí a tak jsem se hned vrhla na průzkum stánků ovšem s vědomím, že Goa je pro turisty a ceny na trhu také a tak jsem zase tak moc neočekávala. Až jsem objevila stánek se sárí. (Sárí je kus látky standardně 5,5m dlouhý cca100cm široký a Indky se do něj umí velmi půvabně zamotat .) Tak tady jsem se konečně mohla pohrabat v něčem zajímavém. Padl mi do oka jeden balíček něčeho něžně béžového. Že by to bylo hedvábí a ještě k tomu ručně vyšívané?? To se musím podívat pořádně!!!! Jenže v té chvíli zhasla elektrika a byla tma jako v ranci. Držela jsem balíček a cítila jak mi ho někdo tahá z ruky – prodavačka zřejmě měla své zkušenosti co se děje ve tmě – jenže já ten poklad nehodlala pustit a tak jsme tam stály ve tmě tmoucí nekonečné minuty a držely balíček sárí každá z jedné strany dokud se zase nerozsvítilo. Teprve potom jsem se mohla podívat, co to vlastně držím v ruce a začít smlouvat.

Sárí nebylo nové, na jednom místě bylo dokonce trochu roztržené ale jinak to byl sen, hedvábí mělo barvu jako starý pergamen a bylo opravdu celé ručně vyšívané. Čtyři metry byly vyšívané řídce s bordurou na jednom kraji – tuhle část si indické dámy motají jako sukni a zbytek byl vyšíván hustě a bordura byla na obou krajích s ozdobným koncem – tuhle část nosí dámy elegantně přehozenou přes rameno.

Už si ani nepamatuji na kolik jsme tu nádheru nakonec usmlouvali , ale trvalo to dlouho, trhlinka v okraji přitom nabyla obrovských rozměrů a barva starého pergamenu byla přímo děsivý nedostatek.

Zadání pro švadlenu bylo jasné - kabátek bude z té hustě vyšívané části – ozdobné bordury budou tvořit spodní okraj a střed kabátku. A pod kabátek šaty se širokými ramínky a sukně ? ta bude tak široká nakolik bude sárí stačit. Švadlena Saša nezklamala a odvedla skvělou práci.

Myslím, že šaty jsou opravdu ozdobou mé Skříně.