Odedávna každá správná vdavekchtivá uzbecká dívenka vyšívá Suzani, protože bez ní se prostě vdávat nemůže. Jenže co potom se Suzani ? Kdysi se tyto výšivky nejrůznějších vzorů a rozměrů používaly po svatbě k různým účelům vÂdomácnosti a byly pečlivě uschovávány po generace, ale dnes je jiná móda. Dneska se už sice v domácnostech na stěny nevěší – což je škoda – ale o to víc je jich v obchodech se suvenýry. Spousta krásných starých výšivek byla rozstříhána a přetvořena na většinou děsivě splácané taštičky pro turisty. Škoda.

Úplně mě ty výšivky fascinovaly, a postupně jsem se stala docela slušným odborníkem. Viděla jsem výšivky staré přes sto let, tak jemné, že se skoro nedaly stehy rozeznat (ty ovšem ke koupi nebyly) a také výšivky staré jen pár desetiletí kde bylo vidět, že se s tím ta nevěsta zase tak moc nepárala,a také nové co vypadají jako staré určené pro turisty,viděla jsem výšivky jemné a něžné a také výšivky vulgárně barevné, dokonalé a pečlivě provedené, a také všelijak šišaté a až legračně odbyté, výšivky na hedvábí a na prastarém hrubém ručně tkaném bavlněném Karbosu, i na rudém podkladu ze sovětské praporoviny, i na docela obyčejné bavlně, zkrátka viděla jsem jich opravdu mnoho v muzeích i na trzích. Ale všechny měly jedno společné – na každé byl schválně kousíček nedovyšitý jako symbol pokračování.

Samozřejmě že mne lákalo využít některou tu výšivku na oblečení. Prvním asi nejtěžším úkolem bylo najít výšivku, která by nebyla zuřivě barevná, byla přiměřeně velká a hlavně nebylo mi jí líto rozstříhat. Nakonec jsem ji přeci jenom objevila, nebyla moc stará – možná jen tak třicet let, ale držela se motivů tradiční výšivky. Podklad je docela obyčejná strojová bavlna a výšivka je provedena různými technikami umělou přízí namísto tradičním barveným hedvábím, ale to bylo dobře, protože mi to umožnilo celou tu nádheru vyprat beze strachu, že špatně nabarvené hedvábné nitky pustí do podkladu.

Trochu jsem se zapotila při vymýšlení jak kabátek sestavit aby výšivka alespoň trochu seděla, protože nevěsta, která tuhle Suzani vyšívala, se s malováním vzoru moc neměřila a vzala to hodně od oka a tak mám každý rukáv trochu jiný, ale alespoň je vidět, že to je opravdu ruční práce. A ten tradičně nedovyšitý kousíček na zádech nosím hrdě a vůbec se za něj nestydím – třeba i u mne bude fungovat jako symbol pokračování.