Když se mne při slavnostní večeři v rámci státní návštěvy pan prezident zeptal, proč zrovna malování na hedvábí, odpověděla jsem podle pravdy: Potřebovala jsem šátek.

A opravdu to tak bylo. Potřebovala jsem hedvábný šátek a nikde jsem nemohla sehnat ten správný odstín. Tak jsem si nakonec místo šátku koupila barvy, štětce, kousek hedvábí a …

…byla jsem ztracena.

Kdo někdy okusil ten úžasný pocit napětí, vzrušení a nedočkavosti co že to udělají barvy, voda a třeba i trochu soli na mokrém kousku hedvábí jistě ví o čem je řeč.

Žili jsme v té době s manželem ve Východní Evropě, oficiálních povinností nebylo zase tolik, abych si nenašla volný čas na tak zajímavou činnost. Měla jsem tak možnost nejen si osvojit techniku batiky a malování na textil na univerzitě ale také se stýkat se skutečnými mistry svého oboru. Vznikly obrazy voskovou batikou, ale přiznám se, že na tomto oboru umělecké činnosti mne vždy fascinovalo, že je možné si své výtvory místo na stěnu pověsit na krk a tak současně vznikaly i šátky a šály - pěkně přesně do tónu mého oblečení. Šály se líbily i ostatním a pro kolegyně z diplomatického sboru se staly se velmi vítaným dárkem a také žádaným artiklem v rámci dobročinných bazarů. Dokonce se brzy stalo zvykem, že před nadcházejícím bazarem mne ostatní manželky velvyslanců samy upozorňovaly ke kterému kostýmku či šatům by potřebovaly vhodný doplněk.

Později jsme se s manželem přestěhovali ještě více na východ, do země na Velké hedvábné stezce, a já propadla kouzlu hedvábí už úplně. Kde jinde se učit než tam kde je tisíciletá tradice výroby a zpracování hedvábí. Bylo to pro mne krásné období experimentů s barvami a technikami. Vznikly další obrazy a do mého šatníku přibylo mnoho kusů oblečení z různých, velmi zajímavých tkanin ale hlavně z hedvábí.

V rámci přípravy jedné z výstav mne organizátoři přemluvili udělat při zahájení také přehlídku malovaných oděvů. Nejprve jsem se bránila, protože věci, které jsem zatím dělala jen pro sebe byly nudně decentní. Ale byl to pro mne nový impuls, vlastně tak trochu záminka hodit za hlavu všechna omezení a nechat fantazii pracovat. Moc jsem toho narychlo nestihla, ale nakonec malá přehlídka byla a po ní už následovaly další.

Za posledních deset let, během pobytu v zahraničí, prošlo mýma rukama mnoho šál a šátků a všechny našly někoho, komu se zalíbily. Vybíraly si dámy známé i neznámé, dámy hodně vysoce postavené i docela obyčejné z vesnice.

Troufám si tvrdit, že se moje šálky dnes toulají se svými majitelkami snad na všech kontinentech a doufám, že všechny je nosí tak jak jsem si přála – tj. s dobrou náladou.

Teď jsem zpátky v Praze a nadšení pro hedvábí, barvy a různé experimenty s textilem mne neopustilo.